Dědic Světla - V. Rozcestí

„Vítej, Harry.“

Jmenovaný se otočil směrem, odkud vycházel prapodivný hlas, který ho oslovil a v tu chvíli tmavá kobka zmizela a nahradilo ji zářivé světlo až si Harry musel zakrýt oči, jak ho ta změna oslepila. Když si jeho oči alespoň trochu přivykly, začal se zuřivě rozhlížet kolem dokola . Všude se však rozléhala neprostupná mlha, nedokázal nic rozeznat a už vůbec neviděl nikoho, kdo by ho mohl oslovit.

„Kdo jste?“ zvolal slepě náhodným směrem.

„Na začátku konverzace je sice obvyklé, že se lidé navzájem představí, ale v našem případě to hádám není nutné. Já tvé jméno znám a dokonce o tobě vím daleko více. Pokud se jedná o mně… musí ti stačit, když řeknu, že mám mnoho jmen. Nějaká jiná otázka?“ ozval se prostorem opět onen zastřený melodický hlas, aniž by Harry spatřil jeho původce.
Ten pochvíli pochopil, že od neznámého nedostane na první otázku už zřejmě odpověď a proto hned vyhrkl příval dalších, které ho pálily na jazyku: „Kde to jsem? Co se stalo s mým tělem? Co se vůbec stalo se mnou?“

V okamžiku, kdy se na chvíli odmlčel, mlha začala řídnout a Harry už dokázal rozpoznat několik objektů, jenž se nacházely v jeho blízkosti. Po levé ruce se rýsoval kamenný oblouk, za nímž Harry spatřil desítky mlhavých vznášejících se postav. Přímo naproti něj stála skvostná, zlatě tepaná brána a napravo Harry zaznamenal mramorový oblouk, který téměř splýval s okolím.

„Kde jsi? Někteří tomu tady říkají rozcestí, ale ty tomu můžeš říkat jak chceš. Co se týče tvých dalších otázek, obávám se, že Voldemort měl v něčem pravdu. Jsi mrtvý, Harry, a právě stojíš před posledním rozhodnutím, které tě kdy čeká. A tvé tělo… myslím, že si dokážeš představit, co se s ním postupem času stane, v každém případě teď leží v kamenné hrobce Voldemortových předků. Teď už ale bylo mluvení dost, jak jsem řekl, stojíš před rozhodováním, tak můžeš začít.“

Harry jen chvíli nepřítomně hleděl do prázdna než se mu to všechno poskládalo v hlavě. Otočil hlavou doleva aby se ujistil – a opravdu, nejasné postavy za kamenným obloukem skutečně byly duchové, které potkával každodenně v bradavickém hradě, i když teď nepoznával žádnou tvář. A když se zpoza ohromující brány před ním začaly linout stejné líbezné zvuky, které slyšel nedávno na pomyslné louce v blízkosti svých rodičů, byl si už svým úsudkem i rozhodnutím jistý.
Pomalu udělal první nejistý krok k bráně, další už byly více odhodlané a pak už chvatně natáhl ruku a dotkl se chladného kovu. Zprvu se nic nedělo, ale pak se ozvalo hlasité cvaknutí a Harry zřetelně ucítil, jak brána povolila. V tom okamžiku jakoby si na něco vzpomněl, rychle ruku stáhl zpět:
„Co je támhleto?“ a ukázal na mramorový oblouk napravo.
„Ach, myslel jsem si, že ty jej uvidíš,“ tentokrát zněl hlas mnohem zaujatěji, „abys tomu rozuměl, ne každý jen zaznamená. Pro valnou většinu je oblouk neviditelný. Ale u tebe mě to opravdu nepřekvapuje, skutečně ne.“
Harry chvíli čekal, jestli se mu dostane alespoň trochu více dostačující odpověď, ale stejně jako u jeho první otázky, neznámý zřejmě neměl v úmyslu něco konkrétního prozrazovat. Přitom ho tajemný oblouk něčím přitahoval, nedokázal ten pocit blíže identifikovat, avšak přestože byl značně netrpělivý, vždyť od jeho rodičů ho drží jen pouhopouhý jeden krok, nedokázal projít bránou, aniž by se nedozvěděl něco o tom tajemném tělese:
„To je celkem docela možná, ale k čemu mi to bude?“
„K čemu ti to bude? Pokud vidíš cestu, můžeš se po ní vydat a pak záleží jen na ní, kam tě zavede, tedy pokud z ní nesejdeš.“
Harry už byl značně nervózní a připadalo mu zbytečné opakovat svou otázku, proto si jen netrpělivě odkašlal.
„Teď už ti nic neuteče, Harry, nemusíš spěchat. Mluvit v náznacích nikdy nikomu neublížilo,“ hodlal hlas pokračovat ve stejném duchu, ale zřejmě si to rozmyslel, jak zaznamenal Harryho rozpoložení,„nikdy nepochopím, kam vy všichni lidé spěcháte. Váš život je jen samý shon a pak si stěžujete, že jste si ho ani nestačili užít!
Jak jsi správně pochopil, nalevo je cesta, která je viditelná jen pro kouzelníky – zavede tě znovu do světa živých, ale budeš zde přebývat jako nejnižší forma existence s minimální šancí ještě něco dokázat. Vpředu tě čeká jedno velké neznámo ale samozřejmě i tví rodiče, Harry. A napravo… musím se přiznat, že ani já nevím, co tahle cesta znamená. Mohu ti jen říct, že tuhle cestu nevidí zdaleka všichni, zpravidla také jen kouzelníci a to jen někteří, ale jen málo z nich se po ní vydalo. Možná proto, že pokud je mi známo se z ní vrátil jen jeden jediný člověk, a přiznejme, mnohem lepší kouzelník než ty.“
Po té poslední větě Harryho zvědavost opadla a on sám se už rozhodně vydal k zlaté bráně. Hlas však tentokrát sám pokračoval i bez vyzvání:
„Dříve než vejdeš, měl bys vědět, že už z ní není cesty ven. Na druhou stranu se brána neotvírá. Uvědomuješ si to dobře?“
Harry nepatrně kývnul, nevěda kam se směr rozhovoru ubírá.
„A uvědomuješ si taky, co tvé rozhodnutí ve světě způsobí?“
Harry teď doopravdy znejistěl, avšak stejně byl rozhodnut jít za svými rodiči ať neznámý má za lubem co chce.
„Ty už si snad nepamatuješ na Voldemortova slova, na věštbu, která byla pro tebe vyslovena a co nejhorší, ani na své přátele? Necháš je tam stát samotné proti Voldemortovi, i když víš, že ty jediný můžeš v tomto boji uspět?“
Tohle bylo už na Harryho moc. Tolik emocí za tak krátký čas pomalu plnily jeho pomyslný kýbl nervů a teď jej ještě obviňují z něčeho tak absurdního.Nebylo mu tudíž co zazlívat, když vypěnil:
„Zase ta pitomá věštba! Já se o ni neprosil! Udělal jsem pro svět tolik věcí a kolik jsem jich od něj dostal kdy zpátky?! Já vám řeknu kolik – zabili mi rodiče; musel jsem žít deset let u nenáviděných příbuzných, kteří by ve svém domě raději viděli tucet skvorejšů než mně; celý kouzelnický svět se na mě dívá skrz prsty; a ještě mi vzal jediného člověka, který stál při mně! A teď mi vyčítáte, že si chci vzít to, co mi po právu patří stejně jako každému jinému člověku! Tak mně neosočujte, že jsem na svět a své povinnosti zapomněl, já na ně myslel až přespříliš dlouho!“

Chvíli počkal než se mu zase navrátí dech a pak už klidněji pokračoval, i když stejně pořád nechápal, jaký smysl má jejich rozhovor: „Jsem mrtvý,“ a vzpomínaje na Brumbálova slova mluvil dál, „ze smrti neveda žádná cesta, ani kouzla to nedokáží.“
„Ano, to máš pravdu, ze smrti se už nikdo nevrátí. Ale opravdová smrt je až za ní,“ při těchto slovech se Harry bezmyšlenkově otočil na zlatou bránu a byl si jist, že hlas, který teď mluvil smířlivě, myslel právě ji, „ale ty zatím stojíš před ní.
Vyloučíme i další možnost - jako duch by si nebyl lidem už asi nic platný, avšak pořád je tu ta třetí cesta.“

Harry se podvědomě otočil tentokráte napravo a jal se prohlížet oblouk pečlivěji. Na zlomek vteřinu se mu zdálo, že se podobá tomu na odboru záhad, ale hned to zavrhl. Z jednoho prostého důvodu – z oblouku nevycházaly žádné temné vlny, spíše Harrymu dodával pocit mírumilovnosti a spokojenosti, vyzařovalo z něj ale i obrovské stáří. Harryho poslední domněnku potvrdila i slova, která se ozvala prostorem:
„Tento průchod byl stvořen za dávných věků, kam nedosahuje žádná lidská paměť. Vytvořily ho tvorové dalece přesahující lidské myšlení. Bytosti tak čisté, že každý člověk při pohledu na ně by oslepl jeho září. Nevím, za jakých okolností svět za ním vznikl, jaká obrovská síla stála za jeho stvořením a můžu se jen dohadovat, proč vůbec vznikl. Momentálně jsem si však něčím jist – pokud je nějaká cesta zpátky, pak je to tahle.
A věř mi, Harry, ty musíš jít zpátky. A taky půjdeš. Jak tě totiž znám, ty nenecháš své přátele samotné. Potřebují tě, a ty bys nemohl projít branou, i když bys věděl, že je právě opouštíš. Tvé srdce ti nedává na výběr, musíš jej brát takové, jaké je.“

Pokud byl Harry ve svém životě zmatenější a nerozhodnější než teď, právě si na to nepamatoval. Jen cítil, jak se představa jeho rodičů pomalu ztrácí v nedohlednu.

„Ten, kdo naložil na tvé ramena tak těžké břemeno, věděl, proč to dělá. Věděl, že jej uneseš, i když si o něj nežádal. Dal ti taky schopnost vidět ve světě vždy nějaké dobro a hlavně vůli za něj bojovat. Tak se teď vzchop,pomysli na své přátele a přestaň se utápět v sebelítosti. Přestaň myslet na rodiče, pokud vše dobře vyjde uvidíš se s nimi, ale ne hned. Ty právě stojíš na začátku své cesty, ne na jejím konci. Zlatou bránou by měli procházet jen lidé, kteří své poslaní už mají za sebou, s dobrým pocitem ze svých činů. Nezlob se na mě, ale to ty rozhodně nejsi“, tentokráte už hlas mluvil nekompromisně, přesto Harrymu dokázal dodat jistou špetku odhodlání.

Ten se začal řídit jeho radami, zavrhl myšlenky na překrásnou louku s rodiči a přenesl se v představách zpátky na zem, mezi své přátele; do vzpomínek na místa, kde se cítil stejně tak dobře, jako v tom imaginárním světě. Nenechá je samotné. Za ně stojí bojovat.

V tom si však uvědomil jednu věc: „Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu slyšel, že se odtud vrátil jen jeden člověk? Co když se nevrátím? Už lidi ani na jedné straně neuvidím?“
Hlas nemusel ani odpovídat, aby si Harry vše domyslel stačil jeho vlastní rozum. Teď ale byl ve stavu, kdy mohl udělat tak šílenou věc. Rychle vykročil směrem napravo, než si to rozmyslí.

Dříve než prošel obloukem uslyšel za sebou naposledy neznámí hlas: „Pamatuj, věštba sama o sobě nedokáže nic, to jen lidé, jenž v ní věří. Ale ti hlavně vždy musí věřit sami v sebe…“